Na přelomu 19. a 20. století výrazně stoupla hustota vlakové dopravy. Ve větších stanicích se stala doba potřebná k postavení vlakové cesty stavěcími pákami nepřijatelně dlouhou. To vedlo k vývoji elektromotorického přestavníku a výhybkového řadiče, kterým byl přestavník ovládán. U výhybky byl instalován elektrický motor, kterým byla měněna její poloha. Ovládací prvek, výhybkový řadič, je v podstatě dvoupolohový přepínač doplněný kontrolními prvky, které ohlašují shodu mezi polohou řadiče a polohou výhybky, popř. další provozní stavy výhybky.

  Řadiče pro obsluhu skupiny výhybek byly obvykle vestavěny do řady v kovovém stojanu na pracovišti výhybkáře nebo výpravčího . Pro tento typ zařízení se v našich zemích vžil název elektrodynamické stavědlo. První elektrodynamická stavědla měla řadiče otočné kolem vodorovné osy (obr.3). Řadiče byly seskupeny do jedné řady, odtud název "jednořadové stavědlo".

Obr.3 - Jednořadové elektrodynamické stavědlo

  Do provozu bývala jednořadová elektrodynamická stavědla nasazována buď jako ústřední stavědla, nebo v kombinaci stavědel řídících a závislých.
  Ústřední stavědlo se používalo v menších stanicích, výhybnách nebo odbočkách, kde byl malý počet výhybek a zpravidla jen několik možných jízdních cest.
  Stanice rozsáhlejší byly obvykle ovládány ze dvou nebo více výhybkářských závislých stavědel, která byla funkčně podřízena řídícímu stavědlu, které obsluhoval výpravčí ve staniční budově.

  Princip funkce elektrodynamického ústředního stavědla (obr.4) je z hlediska obsluhy prostý: pro postavení vlakové cesty je nutné napřed správně přestavit výhybkovými řadiči výhybky do potřebných poloh. Řadič se přestaví povytažením z rámu, otočením o 90 stupňů vlevo a opětným zasunutím do rámu. Otočením řadiče se v závislostní části stavědla posunou ocelová pravítka určitým směrem (na obr.4 vpravo nebo vlevo). Soulad mezi polohou řadiče a polohou výhybky je kontrolován elektrickými obvody a signalizován obsluhujícímu zaměstnanci kontrolní clonkou, na některých stavědlech kontrolní žárovkou.

  Pokud jsou všechny výhybky ve správných koncových polohách a není-li postavena žádná kolizní cesta, závislostní pravítka dovolí otočení tzv. hlavního řadiče, čímž se postavená vlaková cesta mechanicky a elektricky uzavře. Tím je znemožněno přestavování řadičů těch výhybek, které jsou součástí vlakové cesty. Ve stanicích se světelnými návěstidly otočení hlavního řadiče do pracovní polohy zároveň rozsvítí na návěstidle návěst dovolující jízdu vlaku.
  Zrušení vlakové cesty je možné až po jízdě vlaku, kdy vlak obsadí a následně uvolní izolovaný kolejový úsek za poslední pojížděnou výhybkou ve vlakové cestě. Poté je zvonkem ohlášena možnost přeložení hlavního řadiče zpět do základní polohy. Tím se uvolní výhybkové řadiče a umožní se jejich přestavování pro jinou vlakovou cestu nebo pro posun.

Obr.4 - Elektrodynamické jednořadové ústřední stavědlo

  Na obr.4 jsou zleva tyto řadiče:
čtyři hlavní, dva výhybkové, jeden seřaďovací, tři výhybkové, jeden seřaďovací a dva hlavní.
  Výhybkový řadič má modrou barvu, na čelní plošce rukojeti modrý pruh. Pruh je postaven svisle, je-li výhybka v základní poloze, a vodorovně, pokud je výhybka v poloze opačné.
  Řadič seřaďovacího návěstidla má zelenou barvu a zelený pruh, výstupek směrem nahoru. V této poloze řadiče svítí na seřaďovacím návěstidle modré světlo - návěst "Posun zakázán". Přeložením řadiče se na seřaďovacím návěstidle rozsvítí bílé světlo - návěst "Posun dovolen".
  Hlavní řadič má červenou barvu, na čele červený pruh, základní střední polohu (výstupek směrem nahoru) a dvě polohy pracovní (vlevo nebo vpravo o 90 stupňů) pro dvě vlakové cesty. Jednořadové stavědlo na snímku bylo českého původu, bylo používáno ve výhybně Praha-Vítkov do r.1985 a umožňovalo postavení šesti vjezdových a šesti odjezdových vlakových cest.
   Počtu vlakových cest odpovídá i počet hlavních řadičů (6 řadičů x 2 pracovní polohy = 12 vlakových cest). Detail hlavního řadiče je na obr.5.
  Pro úplnost je vhodné zmínit, že na některých stavědlech existovaly ještě žluté řadiče pro předání obsluhy vybraných výhybek do pomocného stavědla. Pomocné stavědlo bývalo zřizováno ve stanicích s pravidelným posunem omezeného trvání. Byl-li posunovací obvod značně vzdálen od ústředního stavědla, nejúčelnějším řešením bylo zřízení alternativního obslužného místa - pomocného stavědla. To bylo konstruováno jako ocelová skřínka na stojanu v blízkosti příslušné skupiny výhybek. Přeložením žlutého řadiče byla předána obsluha z ústředního do pomocného stavědla, tím se znemožnila obsluha výhybek z ústředního stavědla a stavění vlakových cest na koleje vedoucí k posunovacímu obvodu, současně bylo umožněno obsluhovat výhybky překládáním řadičů na pomocném stavědle. Řadiče obsluhoval zpravidla vlakvedoucí manipulačního vlaku, po dokončení posunových prací vrátil přeložením zvláštního řadiče obsluhu výhybek zpět do ústředního stavědla.

Obr.5 - Hlavní řadiče, nápisové štítky a kontrolní clonky na elektrodynamickém stavědle

   Stavědlo podobné konstrukce pro větší obsluhovaný obvod je na následujících snímcích. Stavědlo bylo ještě koncem roku 2003 v provozu na průmyslové dráze Mostecké uhelné společnosti (MUS) mezi obcemi Komořany a Litvínov.

Obr.6 - Jednořadové elektrodynamické stavědlo MUS, celkový pohled

Obr.7 - Jednořadové elektrodynamické stavědlo MUS, detail

Obr.8 - Indikační panel elektrodynamického stavědla MUS

   Jednořadová konstrukce stavědla se však ukázala jako nevhodná pro rozsáhlejší obsluhované obvody. Pro obvod se čtyřiceti výhybkami už bylo stavědlo dlouhé několik metrů. Tím byla ztížena obsluha, protože otáčením řadiče muselo být uváděno do pohybu dlouhé a těžké ocelové závislostní pravítko. Mimoto se dlouhá linie ovládacích řadičů stávala z hlediska obsluhujícího zaměstnance nepřehlednou. To vedlo ke konstrukci dvou- a čtyřřadových stavědel, která se rozšířila zejména v Německu.

Předchůdci elektrodynamického stavědla
Víceřadové stavědlo
Stavědlo v Bohumíně